Klimatická změna už není strašidlo z prezentace na rok 2050. Přichází v podobě tropických nocí, sucha, povodní, požárů a účtů za energie, u kterých se člověk zapotí i v lednu.

Evropská unie proto postupuje po dvou kolejích. První má omezit další oteplování. Druhá má Evropu připravit na problémy, které už stejně přijdou.

Jednoduše řečeno: jednou nohou šlape EU na brzdu, druhou hledá hasicí přístroj.

1. Méně emisí. Tentokrát i s cílem pro rok 2040

EU už má závazek dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. V roce 2026 k němu přidala další kontrolní bod: do roku 2040 má snížit čisté emise skleníkových plynů o 90 procent proti roku 1990.

Evropský parlament tento cíl schválil 10. února 2026. Podpořilo ho 413 europoslanců, 226 hlasovalo proti a 12 se zdrželo. Upravený klimatický zákon začal platit v dubnu 2026.

Co to znamená v praxi?

Členské státy budou muset dál měnit energetiku, průmysl, dopravu i vytápění budov. Neznamená to, že zítra přijede unijní komando a odnese vám diesel. Znamená to ale, že fosilní paliva budou postupně méně výhodná a čistší technologie naopak více podporované.

Část cíle bude možné splnit pomocí omezeného množství mezinárodních uhlíkových kreditů a dalších flexibilních nástrojů. Právě ty mají státům a průmyslu dát trochu prostoru, aby přechod neprobíhal stylem „v pondělí továrna, v úterý louka“.

2. Zdražit špinavé. A doufat, že čistší alternativa opravdu existuje

Jedním z hlavních evropských nástrojů zůstává obchodování s emisními povolenkami. Kdo vypouští oxid uhličitý, platí. Myšlenka je jednoduchá: znečišťování nemá být zdarma.

Nový systém ETS2 má pokrýt také paliva používaná v silniční dopravě a budovách. Povolenky nebudou nakupovat přímo domácnosti, ale dodavatelé paliv. Ti však mohou náklady přenést do cen benzinu, nafty, plynu nebo uhlí.

EU proto v červnu 2026 předběžně dohodla silnější pojistky proti příliš vysokým cenám v ETS2. Cílem je zabránit prudkým cenovým skokům a umožnit uvolnění dalších povolenek, pokud by trh začal připomínat kryptoměnovou párty po třech energetických nápojích.

Zároveň se v evropských pravidlech počítá s možností spuštění systému v roce 2028 namísto původně plánovaného roku 2027, pokud budou ceny energií mimořádně vysoké.

Problém je jasný. Cenový tlak funguje pouze tehdy, když lidé mají jinou možnost. Člověk na venkově bez autobusu těžko přestane jezdit autem jen proto, že mu to cenový signál něžně vysvětlil.

3. Pomoc domácnostem, které si nemohou koupit nový životní styl

Právě proto vznikl Sociální klimatický fond. V letech 2026 až 2032 má spolu s příspěvky členských států mobilizovat 86,7 miliardy eur. Peníze mají pomáhat zranitelným domácnostem, mikropodnikům a lidem ohroženým růstem cen dopravy a vytápění.

Podpora může jít například na:

• renovace domů;
• úspornější vytápění;
• dostupnější veřejnou dopravu;
• čistší vozidla;
• dočasnou přímou finanční pomoc.

Česko může podle zprávy Evropské komise získat ze Sociálního klimatického fondu až 1,56 miliardy eur. Konkrétní využití ale závisí na českém sociálním klimatickém plánu a nastavení jednotlivých programů.

A tady přichází tradiční evropská disciplína: dobrý nápad potká národní administrativu.

Úspěch fondu se nebude měřit tím, kolik vzniklo metodik. Důležité bude, zda na pomoc dosáhne i rodina, která nemá úspory, dotačního poradce a volné odpoledne na studium formuláře číslo 47B.

4. Voda se stává evropským bezpečnostním tématem

Klimatická změna neznamená jen vyšší teplotu. Znamená také dlouhá období sucha, přívalové deště, povodně a boj o vodu mezi domácnostmi, zemědělstvím a průmyslem.

EU proto rozvíjí strategii vodní odolnosti. Ta má chránit vodní zdroje, obnovovat ekosystémy, snižovat plýtvání a zajistit dostupnou pitnou vodu. Evropský parlament už v roce 2025 požadoval silnější evropskou reakci na sucho, povodně a nedostatek vody.

Nejde jen o stavbu dalších přehrad. Opatření mohou zahrnovat obnovu mokřadů, lepší práci s půdou, zachytávání dešťové vody, opravy netěsnících sítí nebo šetrnější hospodaření v zemědělství.

Jinými slovy: vodu potřebujeme udržet v krajině. Ne ji pokaždé rychle odvést a potom překvapeně objednávat cisternu.

5. Města se musí připravit na vedra

Evropská města řeší stále delší a intenzivnější vlny veder. Největší problém bývá na sídlištích, v hustě zastavěných centrech a v domácnostech, které si nemohou dovolit klimatizaci nebo kvalitní stínění.

Evropská mise pro přizpůsobení se změně klimatu má do roku 2030 pomoci nejméně 150 evropským regionům a komunitám zvýšit jejich odolnost. Aktuální katalog mise pro rok 2026 představuje 65 konkrétních adaptačních projektů.

Města mohou využívat evropské peníze a odbornou pomoc například na:

• stromy a stínění ulic;
• zelené střechy;
• ochlazování škol a nemocnic;
• zachytávání dešťové vody;
• varovné systémy;
• mapování míst, kde jsou vedra nejnebezpečnější.

Smyslem není natřít jednu zastávku nazeleno a vyfotit u ní šest politiků. Cílem má být měřitelný pokles teploty a menší zdravotní riziko pro obyvatele.

6. Povodně a požáry: nejen opravovat, ale příště dopadnout lépe

EU už dnes pomáhá státům po velkých přírodních katastrofách prostřednictvím Fondu solidarity a dalších evropských programů. Evropský parlament ale řeší, zda by se nemělo více peněz přesunout z následných oprav na prevenci.

Studie připravené pro Evropský parlament v roce 2026 doporučují větší propojení kohezních fondů s ochranou před povodněmi, suchem, vedry a požáry. Zdůrazňují také princip „Build Back Better“: po katastrofě nemá smysl obnovit všechno úplně stejně a čekat, až to další povodeň odnese znovu.

To může znamenat odolnější mosty, lepší protipovodňová opatření, změny územních plánů nebo zákaz opakované výstavby v nejrizikovějších místech.

Politicky je to samozřejmě citlivé. Lidé chtějí po katastrofě rychlou pomoc. Ne přednášku o tom, že jejich dům možná stál na špatném místě už v době, kdy vznikl první díl Rychle a zběsile.

7. Klimatická odolnost má být součástí skoro všeho

Evropská komise připravuje nový integrovaný rámec klimatické odolnosti, který má být představen do konce roku 2026. Jeho cílem je dostat přípravu na klimatická rizika do dopravy, zdravotnictví, energetiky, zemědělství, rozpočtů i výstavby.

Základní myšlenka zní: nestačí mít samostatný klimatický plán v šuplíku. Každá větší investice by měla počítat s tím, jak bude fungovat při vedrech, suchu, povodni nebo nedostatku vody.

Nová silnice by tedy neměla být navržena jen podle počasí minulého století. Nemocnice musí zvládnout vlnu veder. Energetická síť extrémy počasí. A město by nemělo zjistit, že potřebuje stín, až když se náměstí změní v horkovzdušnou fritézu.

Co z toho bude mít běžný člověk?

V lepším případě úspornější bydlení, čistší dopravu, bezpečnější města a menší škody při extrémním počasí.

V horším případě vyšší ceny, složité dotace a projekty, které skvěle vypadají v prezentaci, ale reálně toho moc nezmění.

Evropská unie umí stanovit cíle, vytvářet společná pravidla a posílat peníze. Nemůže ale sama vysadit strom před českým domem, opravit místní potok nebo zařídit autobus do vedlejšího města.

To už záleží na státu, krajích a obcích.

Proto je při hodnocení evropské klimatické politiky dobré sledovat čtyři jednoduché otázky:

Kdo rozhodl? Kdo to zaplatí? Kdo dostane pomoc? A bude to opravdu fungovat?

Protože klimatický plán bez konkrétního výsledku je pořád jen dokument. Akorát vytištěný na recyklovaném papíře.

Projekt Local Reach, European Impact: Combating Disinformation Through Regional Media "Regional Waves: Empowering Communities with EU Stories vznikl za podpory Evropského parlamentu.